Píseň čarodějky
Píseň čarodějky
Poslyšte nyní slova čarodějů,
skrývané v noci po dlouhý čas,
když sudba naše temnější byla,
vynášíme je na světlo zas.
Tajemnou vodu a oheň,
zemi svou zrodu a vzduch,
ze skryté podstaty známe a budem´
mlčení zachová odvážný duch.
Veškeré přírody koloběh zrození,
střídání jara a zim,
sdílíme s vším živým spojeni,
v magickém kruhu se radujem s ním.
Čtyřikrát do roka o Větším Sabatu
ožije pohanský háj:
Imbolc, Lughnasad, den duchů zemřelých
a První Máj.
Když stejná jako den vláda je noci,
nejdelší noc a nejdelší den,
pohanské oslavy čtyř Menších Sabatů
v podvečer slaví svůj rej.
Třináct úplňku doroste do roka,
při nichž Kruh se shromažďuje
třináctkrát o Esbatu raduj se,
co jich do roka je.
Moc, jež se dědila napříč věky,
již sdílela žena a muž,
chovala staletí jedno pro druhé,
dříve než začal měřit se čas.
Když vytyčen magický kruh
je dýkou či holí,
jichž hrana leží na pomezí světů
v hodině kouzel stíny ji halí.
Tento svět nemá právo Ji znát,
od Zásvětí nezvědí ničeho,
Nejstarší z bohů jsou tu vzýváni,
Velké Dílo završeno.
Dva jsou čarovné pilíre
stojící u paty svatyně
dvě mocnosti přírody
dvě podoby božství.
Temnota a světlo se střídají,
naproti jeden druhému,
představováni Bohem a Bohyní,
tak jak to učí předkové.
V noci co divoký jezdec na větru je
Rohatý Bůh a Pán Stínů,
přes den Král Lesní Říše
zelenou obývá mýtinu.
Stará i mladá jak sama si hoví,
brázdí mlhy ve své bárce
Stříbrná Paní Luny,
Stařena vládne kouzly v šeru.
Pán a Paní magie,
jež v hlubině mysli tvé dlí,
věčnou moc stále obnovují,
co ničit i počínat smí.
Tak připij dobrým vínem na Dávné Bohy
a miluj a tanči a hrej k jejich slávě,
než Zásvětí brána nás přijme
v tichu na konci dní.
A "Čiň jak Ty chceš" ať je výzvou tvojí,
též ať je jí láska, jež nezraní
Jediný Zákon tě s osudem pojí,
při magii věků, staniž se tak!